Prokletí měsíce - kapitola šestá

13. října 2013 v 18:20 | Lili Marks |  Prokletí měsíce
Ahojky,
tak po delší odmlce přidávám další kapitolu této povídky. Jinak pokud jste si všimli, tak jsem rozjela publikaci mé nejnovější povídky "Nesmrtelná láska". Tento týden tu moc nebudu, ale články budu mít radši přednastavené. Ale na vaše blogy se určitě dostanu.
Vaše Lili Marks.







Viděla jsem ho už z dálky, jak pešlapuje z místa na místo. Stále jsem váhala, jestli tam jít nebo ne. Ale pak se jeho roztěkaný pohled zaměřil na mě. Nemohla jsem už couvnout. Zaměil mě svým pohledem a na nic jiného se nedíval. Jen na mě. Na mě samotnou. Udělala jsem krok vpřed a pokračovala jsem až k němu. Stále se na mě díval. Z jeho výrazu nešlo nic poznat.
"Ahoj." pozdravila jsem ho rozpačitě. Připadala jsem si, jako kdyby mi pomalu přestávalo fungovat tělo. Každý můj sval byl napjatý. A pak se to stalo - další vize.
Myslela jsem, že se ocitnu na jiném místě, ale stála jsem tam, kde doposud. Nebe bylo tmavé. Slunce zahalily temné mraky. Uslyšela jsem vytí. Ohlédla jsem se, ale nikde nic. Pak jsem spatřila něco, co mě vyděsilo. Vlk! Ale byl mnohem větší než bývají normální vlci. Jeho srst byla tmavá a oči zlaté - naprosto jsem se v nich ztrácela. Šla jsem k němu, ale on zaujal nepřátelský postoj a začal na mě hlasitě vrčet. Vyděsilo mě to. Nemohla jsem se pohnout. Zírala jsem na něj a on na mě. Pak to celé ukončil ukončil všechno. Vrhl se na mě a mé tělo rozdrásal na kusy.
Otřásla jsem se nad tou vizí. Bruno se na mě podíval s vyteštěnýma očima. Přistoupil ke mně a popadl mě za ramena. Stále na mě zíral.
"Takže je to pravda!" vyštěkl na mě. Byl rozčílený a já to zavinila. Dívala jsem se mu pímo do očí, ale nedokázala jsem z jeho tváe vyčíst, co si myslí - co mu prolétá hlavou.
"Nevím o čem to mluvíš..." zasyčela jsem tiše. Moc dobře jsem to věděla. Věděl o mých vizích, věděl o tom. Najednou se mnou zatřásl.
"Myslím to, co vidíš, když jsi se mnou!" skoro to zakřičel. Nechápala jsem, jak o tom může vědět. Věděla jsem o tom jen já, nikomu jsem to neřekla. Čekala jsem, co bude následovat. Ale najednou se jeho obličej uvolnil a jeho ruce mi sjeli z ramen až k dlaním. Držel mé dlaně ve svých a díval se na ně. Jeho horké dlaně mě pálily na kůži. Dívala jsem se mu do tváře, ale oči měl stále sklopené. Propletla jsem mé prsty s jeho - ani se nebránil. "Vím to..." začal opět mluvit. Oči stále upřené na naše propletené prsty. "Znám tvé myšlenky. Slyším je v hlavě, ale jen..." zhluboka se nadechl. "Jen když máš nějakou vizi. Vidím to, co vidíš ty." řekl. Otřásla jsem se nad myšlenkou, že viděl to, co já. Nevěděla jsem, co to znamená.
"A můžeš mi pomoci?" zeptala jsem se nesměle. Bruno na mě zděšeně pohlédl.
"Ty se jich chceš zbavit? Už nechceš mít ten dar?" zeptal se šokovaně.
"Ničí mě to, co vidím. Mám strach." odpověděla jsem mu. Jeho ruce mě pustili a on odstoupil. Nevěděla jsem, co to znamená. Jen jsem čekala na jeho další slova.
"Tvé vize vypovídají o lidech. Musíš je jen pochopit. Musíš je chtít pochopit." řekl - skoro to zašeptal. Pistoupila jsem k němu a opět jsem ho vzala za ruce, ale ihned se mi vytrhl a opěd odstoupil. "A co mé vize vypovídají o tobě?" zeptala jsem se. Vždy jsem myslela, že mé vize nejsou nic víc, než jen představy.
"Vypovídá to o mě to... to co vidíš. Přesně to jsem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 14. října 2013 v 19:26 | Reagovat

wow tak ten konec, ten je naprosto úžasný,dokonalý, rychle pokračování,proč to muselo zrovna teď skončit,už se těším až tu ude další kapitola,to je fakt paráda toto :-)

2 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 18. října 2013 v 6:26 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Čeho jsem součástí...