Prokletí měsíce - kapitola sedmá

27. října 2013 v 17:32 | Lili Marks |  Prokletí měsíce
Ahojky,
konečně vám přináším další kapitolu této povídky. Trochu déle mi to trvalo, ale je tu. Doufám, že se bude alespoň trochu líbit.






Roztřásla se mi kolena. Musela jsem se posadit. Jelikož nikde poblíž nebyla lavička ani nic podobného, usadila jsem se na zem. Tráva mě studila a lehtala na odkrytých zádech. Kapky rosy mi smáčely tričko a kalhoty. Rukou jsem přejela po trávě. Rosa se něžně usadila na mé dlani. Pozorovala jsem jednotlivé kapky a na nic jsem nemyslela. Cítila jsem na sobě Brunovi starostlivé oči, ale neodvážila jsem se na něj podívat. Přece jen jsem měla strach. Neměla jsem strach z něj, ale měla jsem strach, že bych ho mohla ztratit. Že bych vypustila něco zlého z mých úst a už bych ty slova nemohla vrátit.
Najednou jsem ucítila teplo na mém rameni - byla to jeho ruka. Jeho dlaň svírala mé rameno. Bylo to zvláštní.
"Meg," nadechl se. "Promiň, že jsem ti to neřekl dřív, ale nemohl jsem. Nevěděl jsem jestli si ta správná..." nedořekl to. Okamžitě jsem se zvedla ze země a postavila jsem se přímo proti němu. "Správná, co?!" zeptala jsem se trochu rozzlobeně. Nechtěla jsem na něj být zlá ani na něj křičet nebo se na něj zlobit, ale nešlo to. Tajil mi něco, co by neměl.
"Jestli...jsi ta, kterou hledám." řekl poněkud sklesle. Oči měl sklopené - opět zíral do země. Přistoupila jsem k němu. Jemně jsem mu nadzvedla hlavu, abych mu viděla do očí. Byly tmavé - čokoládové. Ztrácela jsem se v nich. Nemohla jsem z jeho očí nic vyčíst.
"Ta, kterou hledáš? Proč jsi mě hledal?" ptala jsem se trochu zmatená.
"Protože máš dar. A já mám úkol..." řekl a sevřel mé dlaně do svých. "Byl jsem pověřen, abych tě chránil. Chtějí se zmocnit tvého daru a to nemůžeme dopustit."
"Je vás víc?" zašeptala jsem blízko jeho tváře.
"Ano, máme velkou smečku." zasmál se a pohladil mě po tváři.
Drželi jsme se stále za ruce a koukali na sebe. V hlavě mi běhala spousta věcí. Bruno si toho všiml a objal mě. Bylo krásné - věděla jsem, že mezi námi už je něco víc než přátelství. Měla jsem ho ráda - tak moc, že bych za něj dala i život. Milovala jsem ho, ale měla jsem o něj stach - měla jsem strach z toho zvířete dřímajícího v něm, které se kdykoliv mohlo probrat. S ničím podobným jsem se nikdy dříve nesetkala a nevěděla jsem, co od něj očekávat.
Vzpomněla jsem si na srst kterou jsem přinesla domů. Přinesla jsem jí Adrianě, aby mohla udělat testy. Řekla mi, abych nechodila do lesa. Začala jsem být nervózní, protože jsem věděla, že Adriana má něco v plánu. Co když příjde na to, co je Bruno zač? Co když ho zabije? Začala jsem být nesvá. Bruno si mého podivného chování ihned všiml, odtáhl se ode mě se smutným výrazem ve tváři.
"Máš ze mě strach, že? Chápu to. Omlouvám se. Věděl jsem, že se mě budeš bát. Budu se od tebe držet zpátky, dokud mi nedovolíš, abych se mohl přiblížit, ano?" ptal se uklidňujícím hlasem.
"Bruno, to není tebou..." ani jsem to nedořekla, protože mi skočil do řeči.
"Meg, já to chápu. Je to mnou. Vím, že je toho na tebe teď moc, ale já ti pomůžu. Pomůžu ti se vším. Meg... já... no...znamenáš pro mě hodně a nechci tě ztratit. Pochopím, když mi řekneš, abych odešel. Přece jen jsem zrůda, která tu nemá, co dělat. Jestli chceš... mohu zmizet... stále bych tě hlídal i s mými bratry, ale... z velké dálky. Ani by jsi o mě nevěděla. Jestli chceš, tak mi to řekni." Konečně mlčel. Myslela jsem, že jeho proslov už neskončí. Nechápala jsem, že si může myslet, že se ho bojím. Měla jsem z něj strach, ale oproti mé lásce k němu to bylo nic. Věděla jsem, že k sobě patříme, že jsme si souzeni. Cítila jsem, že to ví i on. Ale bála jsem se o něj - bála jsem se, aby mu Adriana neublížila.
"Bruno, já se tě nebojím. Nemám z tebe strach. Trápí mě Adriana. Nedávno jsem jí přinesla z lesa srst a ona ví, že tu něco v lesích žije. Myslí si, že je to nebezpečné. Nesmí na tebe přijít! Nechci, aby se ti něco stalo." Když jsem to dořekla, do očí se mi nahrnuly slzy. Pálily mě a chtěly ven, ale snažila jsem se je zadržet. Šla jsem pomalu k Brunovi.
"Taky tě nechci ztratit." pošeptala jsem mu do ucha a objala ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 theshadowsofdarkness theshadowsofdarkness | E-mail | Web | 28. října 2013 v 11:58 | Reagovat

Krásné:3

2 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 29. října 2013 v 8:43 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Čeho jsem součástí...