Ahojky...
Takže je libo první kapitolu Nesmrtelné lásky??? Tak tady jí máte! :D Naštěstí mám nějaké kapitoli už napsané, tak to moc dlouho netrvá. Takže doufám, že se vám bude líbit.
P.S.: Odhlasované pokračování povídky "Světlo budoucnosti" bude po dokončení povídky "Prokletí měsíce", protože takhle povídka nebude nějak extra dlouhá, tak by mi to nějak takhle mohlo vyjít.
Letadlo se pomalu začalo snášet k zemi. Hleděla jsem z malého okýnka a viděla jsem, jak se vše pomalu začíná přibližovat. Bylo to znamení - znamení, že se blíží naše přistání a let proběhl bez problémů. Cítila jsem, jak podvozek ze začátku jen lehce škrtl o přistávací dráhu a pak váha tohoto neuvěřitelně velkého stroje dosedla bezpečně na zem. Rychlost se začala pomalu snižovat, až jsme nakonec úplně zastavili a mohli jsme vystoupit. Moje první cesta letadlem a já jí přežila, řekla jsem si v duchu.
Ještě nějakou chvíli jsme museli čekat na naše zavazadla a mohli jsme konečně vyrazit.
"Mohu vám odnést zavazadla do taxíku?" zeptal se mladík, se kterým jsme byly předem domluvené, že nás odveze do hotelu. Ihned uchopil zavazadla a táhl je stěží do auta.
"Děkujeme." řekla jsem tiše a on se jen usmál. Pak už jsme na nic nečekaly a vydaly jsme se do hotelu. Cesta byla dlouhá a má víčka byla těžší a těžší. Pomalu jsem usínala.
Probudila mě obrovská rána a troubení našeho taxíku. Okamžitě jsem otevřela oči a spatřila jsem plameny šlehající z jednoho z domů. Nemohla jsem uvěřit očím. Bylo to strašlivé. Lidé z toho domu zběsile utíkali a někteří i hořeli.
"Proboha, co se to děje?!" vyjekla jsem, když jsem uslyšela další strašnou ránu. Nejspíše výbuch. Dívala jsem se na vyděšený obličej Nell, která jen zírala na hořící dům. Zdálo se řidič zachovává klidnou hlavu. Taxík rychle vyjel vpřed a rychlostí okolo 110 kilometrů za hodinu to šinul po jedné ze zaprášených cest. Automaticky jsem chytla Nell za ruku a pevně jsem ji stiskla. Nell udělala to samé, ale ani se na mě nepodívala. Měla jsem strach a klepalo se mi celé tělo. Nechápala jsem nic z toho, co se dělo. Jen jsem střídavě zírala na Nell, na řidiče a na prach jenž stoupal z cesty. Malé kamínky bouchaly do stran a do nárazníku auta. Zavřela jsem oči a čekala jsem až se ta chvíle přežene. Doufala jsem, že je to jen zlý sen, ale cítila jsem, že to tak není. Rázem auto zastavilo. Oči jsem měla stále pevně zavřené. Slyšela jsem hluboké vydechnutí ze strany řidiče. Asi jsme z nejhoršího pryč, pomyslela jsem si.
"Jste v pořádku?" ptal se starostlivě řidič.
"Ano." slyšela jsem tichou odpověď Nell. Cítila jsem, jak se její ruka dotýká mého ramene, ale i přesto jsem se neodvažovala otevřít oči.
"Shelly, můžeš otevřít oči. Jsme z nejhoršího venku." slyšela jsem uklidňující hlas Nell. Poslechla jsem a oči se mi rozevřely. Viděla jsem starostlivé pohledy řidiče a Nell. Byla jsem k smrti vyděšená. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to. Ústa jako bych měla zkamenělá. Nedokázala jsem je rozevřít ani do jediného tónu.
"Tak pojedeme dál." řekl rozhodně řidič a otočil klíčkem. Motor s rachotem naskočil a zase jsme se vydali na cestu. Až do hotelu jsem nešpitla jediný slůvko. Nell pevně svírala mou ruku a snažila se mě chlácholit, ale já před očima měla jen tu hrůzu. Před očima obrazy a v uších mi stále zněly výbuchy.
Když jsme dorazili k hotelu stěží jsem se vybelhala z auta. Řidič a obsluha hotelu nám pomohli donést kufry až do pokoje. Cítila jsem se strašně unavená i přesto, že jsem nic nedělala. Nebyla jsem vyčerpaná fyzicky, ale psychicky. Nečekala jsem, že se nám něco podobného stane již první den - nečekala jsem, že se nám něco podobného vůbec stane, ale stalo se. Museli jsme vidět tu hrůzu. Museli jsme slyšet ty výbuchy.
Co když to bude horší? Co když se nám něco stane? Co když pobyt tady nepřežijeme? Co bude pak? Co naši rodiče? Můj bratr Calvin? Zůstanou beze mě? Půjdou na pohřeb v černých róbách a s rudými růžemi, se slzami v očích a se slovy jako: "Bylo to úžasné děvče. Všichni ji měli rádi." nebo " Proč ona? Byla bezproblémová a stále veselá a teď je pryč. Bude nám scházet.". Moji rodiče, můj bratr a ostatní moji příbuzní budou slýchávat: "Je nám to líto. držte se." nebo "Upřímnou soustrast. Kdyby jste něco potřebovali, obraťte se na nás. Rádi vám pomůžeme.". To se stát nesmí!
Marzia | 
Páni, krásná kapitola :-)
Sice trochu kratší, ale přesto je krásná :-)