Prokletí měsíce - kapitola třetí

15. září 2013 v 10:00 | Lili Marks |  Prokletí měsíce
Přednastavený článek

Ahojky...
Tak tu máme další kapitolu Prokletí měsíce. Doufám, že budu už brzy na internetu, abych se mohla blogu konečně věnovat bez přednastavených článků. A hlavně doufám, že už brzy budu moct navštívit Vaše blogy a opět si přečíst Vaše skvělé povídky! Těším se na vás! :)*



[zdroj obrázků: google.com + úprava]


"Meg!" volal sametový hlas za mnou. Jen jsem stočila hlavu ke straně a spatřila jsem Bruna, jak ke mně dobíhá. Stála jsem, jak přimražená. Obraz se mi opět rozmazal a já se objevila v další mé vizi. Tentokrát jsem stála uprostřed lesa a přede mnou stál Bruno. Oči měl černé jako uhlí a tvář snědější než dřív. Tělo se mu chvělo. Chtěla jsem vyslovit jeho jméno, ale ústa se mi jen trochu pootevřela. Čekala jsem, co se bude dít. Stále na mě upínal černé pronikavé oči. Čekala jsem, že se třeba pousměje, ale nebylo tak. Na tváři měl výraz, který jsem nedokázala rozhněvat. Snad hněv? Rozrušení? I to mohl pociťovat.
Najednou se přede mnou jeho tělo rozsápalo a místo něj se tam objevil tmavý vlk. Pomalu se ke mně přibližoval a cenil zuby. To je můj konec, pomyslela jsem si. Uvědomila jsem si, že tajím dech. Ale i přes to se mi nezdálo, že bych postrádala kyslík. I když jsem věděla, že je to jen vize, byla jsem k smrti vyděšená. Pak se mi zrak opět vrátil do reality.
"Je ti něco?" ptal se starostlivě Bruno. Nechápavě jsem na něj zírala. Teprve ke mně došel, ale mě to připadalo jako věčnost.
"Jen se mi trochu zamotala hlava." zalhala jsem. Ale ihned na něm bylo vidět, že ví, že mu lžu. Ale nezeptal se znovu. Koukala jsem stále do jeho očí a nehodlala jsem uhnout pohledem. On na mě tázavě hleděl. Nechápal o co mi jde. Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala myšlenky na tu vizi a probrala jsem se.
"Eh… co jsi potřeboval?" zeptala jsem se mile. Ale myšlenky na to, co je vůbec zač a proč se tu v posledním ročníku objevil mě neopouštěli.
"No myslel jsem, že…no… jestli budeš chtít… mohli by jsme třeba někam zajít." dostal konečně ze sebe a jeho tváře se zbarvily do červena. Vyvolalo to ve mně pocit štěstí a musela jsem se na něj usmát. On mi úsměv ihned oplatil. Vypadal nervózně. Takhle jsem ještě žádného kluka neviděla se chovat - především ne v mé přítomnosti. Kluci z mého ročníku byli většinou drzejšího typu a konverzaci s holkami se vůbec nevyhýbali, ba naopak jí dožadovali, ale nikdy se nečervenali.
"No tak klidně. A kam?" zeptala jsem se s rozzářeným úsměvem na tváři. Bruno si oddychl. Bylo na něm zřetelné, že mu spadl kámen ze srdce.
"Můžeme se třeba projít, zajít do nějaký kavárny nebo do kina…" začal mi nabízet různé varianty.
"Procházka zní skvěle." odpověděla jsem, než mi stihl navrhnou vše, co chtěl. Neměla jsem náladu jít někam moc na veřejnost. Už jen kvůli těm zlým vizím. Nechtěla jsem zažít další, i když s Brunem mi bylo jasné, že se možná další vizi nevyhnu.
Šli jsme parkem, který byl hodně opuštěný. Nikdo tam moc nechodil, protože se říkalo, že to místo je prokleté a že kdo tam vstoupí už se nedostane zpět. Byly to samozřejmě povídačky. Chodila jsem tam docela často a vždy jsem se vrátila.
Posadili jsme se na lavičku a Bruno si položil lokty na kolena a opřel se o ně. Já jsem si sedla normálně a jen jsem přehodila levou nohu přes pravou. Koukala jsem na něj. Do obličeje jsem mu neviděla, tak jsem si prohlížela barvu jeho vlasů. Byli opravdu nádherně hnědé a v paprscích slunce se leskly. Je tak dokonalý. Nemůže být lepší. Je přátelský. Musí to být konečně ten pravý. Ten můj, se kterým se můžu podělit o má tajemství. Uvažovala jsem v duchu. Bruno se na mě najednou kouknul a usmál se. Bylo to jako by mi četl myšlenky a smál se mým představám a touhám. Konečně se posadil normálně a já mu mohla koukat do očí. Trochu se ke mně natočil a přehodil ruku přes opěrátko u lavičky.
"Víš, mám z tebe takový dobrý pocit. Nevím čím to je, ale je to tak." řekl a zasmál se.

"Vždycky jsem hledal někoho komu bych se mohl svěřit. Každý mě bere za podivína, nebo to alespoň tak vždy bylo. Ale - možná se mi to jen zdá - ty mě bereš jinak hned od začátku. Normálně si se mnou povídáš. Koukáš na mě jinak než ostatní. Je to pěkný pocit." opět se zasmál. Snažila jsem se zjistit význam jeho slov. Možná pro něj něco znamená, že si s ním povídám. Že jsem s ním, nebo že jsme si dost podobní. Každý - jak je vidět - máme své tajemství. Snažila jsem se uvažovat o jeho kouzelných slovech, které mě dojímali. Nikdy mi nikdo neřekl něco podobného. To on byl první.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 17. září 2013 v 13:00 | Reagovat

wow..honem pokračování!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Čeho jsem součástí...