Světlo budoucnosti - kapitola dvanáctá

7. srpna 2013 v 17:57 | Lili Marks |  Světlo budoucnosti
Ahojky....
Tak nejdřív Vám Všem dlužím omluvu (zase). Neplánovaně mi zemřel notebook a já neměla možnost dostat se na internet. Poslední dobou mi všechna technika vypovídá službu. Takže se Vám omlouvám, že jste museli na další kapitolu, tak dlouho čekat, ale je tu - díky mé kamarádce, která mě pustila u ní na internet. Notebook budu mít v provozu příští týden, tak bude více článků.
Další věci jste si určitě všimli - nového vzhledu, který mi nastavila Dincie, které přes tento článek znovu děkuji. :)



[zdroj obrázků: google.com + úprava]


Otevřela jsem oči a na sobě jsem cítila jemnou dečku. Rozhlédla jsem se po pokoji a uvědomila jsem si, že ležím v obývacím pokoji na pohovce. Rychle jsem vstala. Začala jsem se zmateně rozhlížet kolem sebe. Přehodila jsem si přes ramena svetr a běžela jsem ven. Nevěděla jsem proč. Byla jsem naprosto zmatená.
"Kam jdeš Elen? Jsi v pořádku?" ptala se Clair, ale já jí nedokázala odpovědět. Měla jsem v sobě zvláštní pocit.
Vyběhla jsem ven a ostré slunce mě na chvíli oslepilo. Když jsem se rozkoukala, běžela jsem směrem k lesu, který byl kousek od našeho domu. Nevěděla jsem proč. Nevěděla jsem nic. V hlavě prázdno, cítila jsem jen ten zvláštní pocit. Vběhla jsem do lesa, kde na mě už slunce nemohlo. Sesunula jsem se k zemi a posadila jsem se. Zem byla studená, ale mě to bylo jedno. Jen jsem tam seděla a kolena jsem tiskla k hrudi.
"Elen?" ozval se tichý povědomý hlas. Zvedla jsem hlavu, abych se té osobě podívala do tváře. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem spatřila tvář, kterou jsem tak strašně chtěla mít u sebe.
"Roberte. Robe!" zapištěla jsem štěstím a vrhla jsem se na něj. Objala jsem ho tak pevně, jak jsem jen mohla. Jeho kůže byla ledová a tvrdá jako kámen. Cítila jsem, jak se jeho tělo celé chvěje. "Co se to s tebou děje?" ptala jsem se neochotně.
"Vždyť už to víš. Už víš čím jsem." řekl chladně. Věděla jsem, že bych se v ten moment měla začít bát, ale přece jen jsem ho stále objímala a nechtěla jsem ho pustit. "Copak se mě nebojíš?" ptal se tiše. Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Na jednu stranu to byl můj bratr, kterého jsem vždy milovala, ale na stranu druhou to byl krvežíznivý upír, který mě mohl kdykoliv zabít.
"Nebojím." zalhala jsem mu. Naše objetí povolilo a já jsem měla možnost podívat se mu konečně do očí. Měl je celé rudé a nebezpečné. Pevně jsem ho držela za ruku a nehodlala jsem ho pustit. Nemohla jsem uvěřit, že ho po dlouhé době mám u sebe.
Najednou se stalo něco, co jsme ani jeden nečekali. Větrem se rozezvučela rána. Rob se prohnul v zádech a sesunul se k zemi. Za ním jsem viděla nějakou osobu s puškou, která rychle zmizela. Klekla jsem si k bratrovi a podívala jsem se na tu ránu. Ze zadu mu mířila přímo na srdce, které mu už dávno před tím dotlouklo.
"Robe!" zatřásla jsem s ním, ale nepohnul se. "Né-é-é-é!" křičela jsem, co nejhlasitěji a rozeběhla jsem se do lesa za tou osobou, která mého bratra sprovodila z tohoto světa. Hledala jsem tu osobu hodně dlouho. Najednou jsem uslyšela, jak si někdo pro sebe nadává. Byl to mužský hlas. Potichu jsem šla k místu, z kterého to vycházelo. Spatřila jsem muže, který ke mně stál zády, takže jsem mu neviděla do tváře, ale v ruce držel tu samou zbraň.
"Proč tam musela být. Sakra. Debilní upír." nadával si pro sebe. Na nic jsem nečekala a vzala jsem první pořádnou větev, kterou jsem měla po ruce. Tiše jsem se k němu přiblížila a vší silou jsem ho udeřila do hlavy. Ihned se složil k zemi. Sklonila jsem se k němu a s těží jsem ho otočila na záda. Sundala jsem mu z hlavy kapucu a nemohla jsem uvěřit svým očím.
"Damiane?!" křikla jsem. Byl ještě při vědomí. Uchopila jsem ho za krk. "Proč ty parchante? Proč můj bratr? Proč?!" křičela jsem na něj.
"Stejně už byl mrtvý. Už to nebyl tvůj bratr! Byla to zrůda, která musela zemřít." řekl chraplavým hlasem. Pustila jsem ho. Vzala jsem jeho zbraň a namířila na něj.
"Ne, Elen. Prosím. Poručili mi to." řekl. Chvíli jsem si ho podezíravě prohlížela, ale v jeho očích byla upřímnost.
"Kdo ti to poručil?!" ptala jsem se naštvaně. Neodpovídal. "Kdo?!" Udeřila jsem ho do obličeje.
"Neznám jeho jméno. Nevím. Ale pomůžu ti ho najít. Slibuju." řekl a v očích měl upřímnost. Věřila jsem mu. Sklopila jsem zbraň a sledovala jsem, jak se vyškrabává na nohy.
"Děkuju." řekl. Nechápala jsem ho.
"Za co mi děkuješ?"
"Za to, že jsi mě nezabila." řekl a sklopil oči.
"Na to bude ještě spousta času. Tohle ti nikdy neodpustím!" zasyčela jsem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 7. srpna 2013 v 20:13 | Reagovat

Po dlouhé době další kapitola,jsem za ní ráda,píšeš opravdu dobře a jak si tu poslední kapitolu tak utla,tak jsem byla fakt natěšená,těším se na další kapitoly a mimochodem máš moc pěkný dess :-)

2 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 7:30 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Milča Milča | Web | 14. srpna 2013 v 9:19 | Reagovat

Zrádce zatracený!!!:-D

4 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 14. srpna 2013 v 10:02 | Reagovat

[3]: Přesně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Čeho jsem součástí...