Světlo budoucnosti - kapitola druhá

26. května 2013 v 18:30 | Lili Marks |  Světlo budoucnosti
Ahojky, tak konečně přicházím s druhou kapitolou. Doufám, že jste si víkend pořádně užili! :) Tak tady máte další část. Doufám, že se bude líbit. ;)



[zdroj obrázků: google.com + úprava]


Světlo budoucnosti - kapitola druhá


Pomalu jsem kráčela prázdnou chodbou. Věděla jsem, že za chvíli se budu muset se všemi loučit. Došla jsem k malým dřevěným dveřím a lehce jsem vzala za kliku. Dveře se otevřeli a já rychle vklouzla do pokoje. Ihned jsem uchopila kufr a začala jsem balit. Nechtěla jsem se s tím vším loučit, ale jak mi řekla paní ředitelka - můj život už potřebuje změnu. Balila jsem věci a po chvíli jsem si uvědomila, že mi po tváři stékají slzy. Jemně jsem je setřela z tváře a pokračovala jsem v balení. Čím déle jsem balila, tím více mi docházelo, že se mi bude po sirotčinci hodně stýskat. Nebylo to tam, kdo ví jak skvělé, ale byl to můj domov. Pomalu jsem zavřela kufr a sedla jsem si na postel.
"Bude se ti to tu chybět, viď?" zeptal se kdosi za mnou. Otočila jsem se a spatřila jsem Clair, která stále mezi dveřmi. Jen jsem přikývla na znamení souhlasu. Clair ke mně pomalu přistoupila.
"Neboj, bude se ti u nás líbit." řekla mile a usmála se na mě. Usměv jsem jí opětovala. Clair uchopila můj kufr a zdvihla ho z postele.
"Musím vyřídit v ředitelně ještě nějaké formality. Budeš mít dost času na to, aby ses se všemi rozloučila. My pak počkáme u auta." řekla a odešla.
Vstala jsem z postele a naposledy jsem si prohlídla můj pokoj. Pak jsem vyšla a naposledy jsem zavřela dveře pokoje. Šla jsem ven, kde všichni byli. Začala jsem se s nimi loučit a většina z nich plakala a já nebyla výjimkou. Loučila jsem se nejen s přáteli, ale i s vychovatelkami a nakonec i s paní ředitelkou. Pak jsem nastoupila do auta. Když se auto rozjelo všichni mi mávali a já jim mávání oplácela. Trvalo nějakou chvíli než jsem sirotčinec ztratila z dohledu. Pak jsem se pořádně usadila a dívala jsem se z okna. Jeli jsme poměrně dlouho a já nakonec spatřila ceduli s názvem města "Rentown". Název města, do kterého jsme mířili. Projížděli jsme městem a všichni kolemjdoucí sledovali naše auto. Nakonec jsme dojeli ke krásnému žlutému domku. Byl opravdu krásný. Byl postaven v anglickém stylu a měl i prosklený výklenek. Vždy se mi takové domy líbily. Zahrada byla na první pohled rozlehlá a skoro všude byly květiny.
"Tak co tomu říkáš?" zeptala se mě přátelsky Clair, když jsme vystoupili z auta.
"Je to tu krásné." odpověděla jsem mile. Najednou se otevřeli vchodové dveře a z nich vyšel nějaký mladík. Byl krásný. Měl bílou tvář, na které vynikali blankytně modré oči. A to vše doplňovaly hnědé vlasy. Mladík s úsměvem na tváři kráčel pomalu k nám.
"Elen, tohle je Damian. Bydlí ve vedlejším domě a občas nám tu pomáhá se zahradou." řekla mi Clair. Damian mi podal ruku na přivítání.
Pak mi pomohl s kufry do domu. Když jsem tam vešla, byla jsem tím domem ihned okouzlena. Damian mě hned zavedl do pokoje a položil mi tam kufr.
"Nechám tě tu trochu zabydlet, když budeš něco potřebovat stačí jen říct." řekl přátelsky a odešel. Sedla jsem si na měkkou krásnou postel s nebesy a zavřela jsem oči. Myslela jsem, že jsem ve snu. Pak jsem je otevřela a spatřila jsem nějakou postavu před sebou. Byla celá bílá v bílých šatech. Nejdřív jsem tvář nepoznala, ale pak mi to došlo.
"Mami?!" zakřičela jsem a rychle jsem vstala z postele. Najednou se mi ta postava před očima rozplynula. Začala jsem zmateně chodit po pokoji. Nechápala jsem, co to bylo. Najednou se ozvala rána. Ze psacího stolu, který stál před postelí spadla kniha. Najednou se začali stránky sami obracet. Pak se vše zastavilo. Sehnula jsem se ke knize a tam bylo na prázdné stránce napsáno "Nevěř jim!". Nechápala jsem to, bylo to napsáno máminým písmem. Rychle jsem knihu zabouchla a utíkala jsem za Damianem. Nevěděla jsem co se děje a byla jsem vyděšená.
Na schodech mě zastavila Clair.
"Elen co se stalo?" zeptala se ustaraně a já nic neřekla. Vzala jsem jí za ruku a táhla jsem jí do pokoje. Chtěla jsem jí ukázat, co bylo napsáno v té knize, ale když jsem knihu otevřela, nic tam nebylo. Clair na mě jen divně koukala.
"Asi jsi jen vyčerpaná, zkus si odpočinout." řekla Clair a odešla z pokoje. Jen jsem si sedla opět na postel a vůbec nic jsem nechápala.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 milča milča | Web | 26. května 2013 v 19:55 | Reagovat

Pani skvela kapca, ale uprimne stat se mi to same co Elen tak uz oci nezavru :-P
Jo a maly dotaz..
Kolik si myslis ze mi je??
Je to jen takova odhadova zkouska ;-)

2 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 26. května 2013 v 21:26 | Reagovat

ten začátek je opravdu dojemný..Ale už to začíná být zajímavé a pořádně napínavé,doufám že brzy bude ppokračování :-)

3 Vanesska Vanesska | 27. května 2013 v 15:27 | Reagovat

Ú Ž A S N Ý :)

4 Lili Marks Lili Marks | E-mail | Web | 27. května 2013 v 19:43 | Reagovat

[1]: Děkuju :) Popravdě já bych je už taky nezavřela :D Je ti 14? ( jen typuji) :D

[2]: Děkuju :) Budu se snažit, aby další kapitola tu byla co nejdříve :)

[3]: Moc děkuju :)

5 adelaidebooks adelaidebooks | Web | 28. května 2013 v 19:07 | Reagovat

Hm, opravdu zajímavé  a povedené :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Čeho jsem součástí...